Svatý Ludvík Marie z Monte Forti - Obdivuhodné tajemství růžence - 42

Když pozorně recitujeme tuto Božskou modlitbu, konáme tolik skutků nejušlechtilejších křesťanských ctností, kolik jich vyslovujeme. Říkáme-li „Otče náš, jenž jsi v nebesích“, konáme skutky víry, zbožňování a pokory. Touhou, aby jeho jméno bylo posvěceno a oslaveno, projevujeme vroucí horlivost pro jeho slávu. Prosíme-li ho o vlastnictví jeho království, konáme skutek naděje. Touhou-li, aby se jeho vůle děla jako v nebi i na zemi, projevujeme ducha dokonalé poslušnosti. Prosíme-li ho o náš denní chléb, praktikujeme chudobu ducha a odloučení od pozemských statků. Modlíme-li se, aby nám odpustil hříchy, konáme skutek pokání. A odpouštěním těm, kteří nás urazili, projevujeme milosrdenství v nejvyšší dokonalosti. Prosíme-li ho o pomoc v pokušeních, prokazujeme skutky pokory, rozvážnosti a statečnosti. Zatímco očekáváme jeho vysvobození od zla, projevujeme trpělivost. Konečně, když prosíme o všechny tyto věci nejen pro sebe, ale i pro svého bližního a pro všechny členy Církve, plníme povinnost pravých Božích dětí, napodobujeme ho v jeho lásce, která zahrnuje všechny lidi, a plníme přikázání milovat svého bližního. Odsuzujeme všechny hříchy a dodržujeme všechna Boží přikázání, když po odříkání této modlitby naše srdce souhlasí s naším jazykem a nemáme žádné úmysly, které by byly v rozporu s významem těchto božských slov. Neboť když pomyslíme na Boha, který je v nebi, to jest nekonečně povznesen nad nás ve velikosti své majestátnosti, upadáme do pocitu nejhlubší úcty v jeho přítomnosti a, zachváceni úctou, prcháme před pýchou a ponižujeme se před ničím. Když si při vyslovování jména Otce vzpomeneme, že svou existenci přijímáme od Boha, skrze své rodiče, a také svou výchovu skrze své učitele, kteří jsou zde pro Boha, jejichž živými obrazy jsou, cítíme se povinni je ctít, respektive ctít Boha v jejich osobách, a dbáme na to, abychom jimi neopovrhovali ani je nezarmucovali. Když toužíme po oslavě svatého jména Božího, zdaleka ho neznesvěcujeme. Když máme Boží království jako své dědictví, popíráme veškerou náklonnost k dobru tohoto světa; když upřímně žádáme o stejná dobra pro svého bližního, která si přejeme pro sebe, popíráme je s nenávistí, neshodami a závistí. Když prosíme Boha o svůj denní chléb, nenávidíme obžerství a chtíč, které se živí hojností. Když se upřímně modlíme k Bohu, aby nám odpustil, jako odpouštíme těm, kteří nás urazili, krotíme svůj hněv a touhu po pomstě, oplácíme dobrým za zlo a milujeme své nepřátele. Když prosíme Boha, aby nám v okamžiku pokušení nedovolil upadnout do hříchu, ukazujeme, že utíkáme před leností, že hledáme prostředky k boji proti neřestem a dosažení své spásy. Když se modlíme k Bohu, aby nás vysvobodil od zla, bojíme se jeho spravedlnosti a jsme blahoslavení, protože bázeň před Bohem je počátkem moudrosti; skrze bázeň před Bohem se každý člověk vyhýbá hříchu. 15 Růže